TÉMA

Proč pouhá recyklace nevyřeší problém znečištění planety plastovým odpadem

Plasty si na planetě Zemi budují trvalý (a nežádoucí) domov a jak vědci, tak aktivisté vyzývají k tomu, aby se tento „zázračný materiál“ omezil na systém s uzavřenou smyčkou a „plast na jedno použití“ se stal věcí minulosti.

Plastový ostrov

Hendersonův ostrov se nedávno dostal na přední stránky světového tisku. Důvody však nebyly ničím, nad čím by se dalo jásat. Vzdálený, neobývaný ostrov v jižním Pacifiku, zapsaný na seznam světového dědictví UNESCO, má nejvyšší známou hustotu odpadků na světě.

Nejbližší obyvatelé přitom žijí na 115 km vzdáleném ostrově Pitcairn. A žije jich zde navíc pouze 40. A pokud byste chtěli najít nějaká průmyslová zařízení nebo velká lidská sídla, museli byste cestovat přes 5 000 km. Na plážích Hendersonova ostrova sice možná nenajdete žádné stopy lidí, ale jejich otisky prstů jsou k vidění po celém ostrově v podobě 17,6 tun odpadků, které sem byly vyplaveny z moře.

Expedice, kterou v roce 2015 realizovala University of Tasmania spolu s organizací pro ochranu ptactva RSPB, nalezla na plážích ostrova téměř 38 miliónů vyplavených kousků plastu, z nichž 68 % bylo ukryto pod pískem. Čísla jsou již tak alarmující, ovšem vědci tvrdí, že situace je drasticky podceňována, neboť z výzkumu bylo vyloučeno vše, co bylo pohřbeno v hloubce větší než 10 cm. Nebyly do něj započítány ani drobné částečky známé jako mikroplasty a nanoplasty.

Většina odpadků byla na ostrov vyplavena díky jihopacifickému mořskému proudu – v tomto mořském proudu se odpadky shromažďují a díky kruhovým proudům vznikajícím působením větrů, rotace planety a rozložením souše se z nich stává „plovoucí ostrov odpadků“. Vědci tvrdí, že Hendersonův ostrov a ostrovy jemu podobné fungují jako úložiště světového odpadu.

Na severní pláž ostrova se každý den vyplaví přibližně 3 000 až 13 000 kusů odpadků. Ponurou scenérii zde tvoří nesčetné množství částí figurín, pedálů ke kolům, rybářských sítí nebo kbelíků. Ze silného, několik metrů dlouhého lana, které pochází pravděpodobně z nákladní lodi, se s tím, jak se materiál rozpadá, vylučuje do okolního písku zelené barvivo. I toto lano je bohužel z čísel zahrnutých do výzkumu vyloučeno, protože na analýzu je jednoduše příliš objemné.

Stovky fialových raků poustevníků si vytváří své domovy z kelímků a lahví, které najdou ve svém přirozeném prostředí, nyní kompletně pokrytém plastem vyplaveným z moře. Zelené želvy se zamotávají do rybářských sítí a vrstva odpadu na plážích brání samičkám klást vejce na jediném známém hnízdišti v této skupině ostrovů.

Vedoucí výzkumná pracovnice, Jennifer Lavers, tvrdí, že v některých částech pláže je více plastu než písku. Když viděla množství odpadu na ostrově, tak daleko od lidského života, prohlásila: „Toto je skutečný důkaz propojení mezi těmi nejvzdálenějšími kouty oceánu a našimi metropolitními centry.“

Rubbish on Henderson Island - photographer Jennifer Lavers
Crab in plastic pot on Henderson Island - photographer Jennifer Lavers

Jennifer přitáhla k Hendersonově ostrovu pozornost celého světa, aby zdůraznila obrovský rozsah problému plastů. Tvrdí, že vyčištění ostrova je nereálné, navíc by bylo jen povrchním řešením, protože plasty budou na ostrov vyplavovány i nadále a časem by vše, co by se podařilo vyčistit, bylo opět zaneseno. Odpověď podle vědců spočívá v tom, že lidstvo začne k plastům přistupovat zcela jinak.

„Musíme se zastavit, přemýšlet nad sebou a uvědomit si, že řešení nespočívá v tom, že jednou nebo dvakrát vyčistíme nějaký vzdálený tropický ostrov, ale v tom, že zastavíme přívodní kohoutek ve městech a vymaníme se ze své závislosti na plastech, bez ohledu na to, jak obtížné to pro nás může být,“ tvrdí.

Ztráta ráje

Stát Tuvalu kdysi býval ostrovním rájem v jižním Pacifiku. Nicméně když země získala v roce 1978 nezávislost a zavedla dovozy ze zahraničí, začaly se zde rozrůstat hromady odpadků, které nakonec získaly nad ostrovem nadvládu.

Vzhledem k nedostatečné infrastruktuře pro nakládání s odpady začaly odpady mířit do „zemníků“, které pokrývají 8 % země. Tyto zásobní jámy jsou pozůstatkem z druhé světové války, kdy zde byl vykopáván korál, který se používal na vybudování přistávacích ploch pro spojence. Na podporu narůstající populace na ostrově se mezi odpadky začaly stavět domy.

Když filmoví tvůrci stojící za dokumentárním filmem A Plastic Ocean (Plastový oceán) přicestovali na Tuvalu, byli svědky toho, jaký dopad mají zásobní jámy naplněné odpadky na lidské životy. Setkali se s Marao Apisai, která žije v jednom ze zemníků 25 let – celý svůj život. Popisuje úroveň nemocí, kterými obyvatelé trpí, a problémy, jež někteří z nich zažívají. Lidé mezi odpadky chovají dobytek a část odpadu spalují a přitom dýchají nebezpečné zplodiny.

V rámci programu pomoci v Tichomoří si novozélandská vláda objednala projekt Tuvalu Borrow Pit Reclamation Project (Projekt rekultivace zemníků v Tuvalu), který spočívá v zasypání těchto jam tak, aby se prostředí vrátilo do obyvatelného stavu a zlepšila se úroveň zdraví lidí, kteří zde žijí.

Na zasypání zemníků bylo z místní laguny vybagrováno více než 250 000 m3 písku. Odpad z naplněných zemníků byl shromážděn do jedné velké jámy na severu ostrova a v dubnu 2016 práce oficiálně skončily.

Podle týmu Calibre Consulting, který projekt realizoval, jsou již vidět pozitivní dopady. K dispozici je více půdy, dobytek může být chován odděleně od lidských obydlí a lidé mají lepší přístup k rekreaci (nyní zde večer a o víkendech pravidelně hrají volejbal).

Andrew Ioatana z Funafuti Falekaupule (rada hlavních) v Tuvalu uvedl v dopise zaslaném lidem, kteří stáli za odvedenou prací: „Projektu si bude naše komunita po celý svůj život nesmírně vážit a ani nemůžeme vyjádřit slovy, jak moc si této pomoci ceníme.“

Z Tuvalu se možná znovu stal někdejší ostrovní ráj, ovšem otázka přílivu odpadu nad ostrovem visí dál. Vzhledem k odlehlosti místa je vývoz k recyklaci velmi nákladný a pro odpad je na ostrově jen omezený prostor.

Peter Ollivier, ředitel projektu, tvrdí, že projekt zemníků nebyl v podstatě vůbec o odpadu, ale byl realizován s cílem zlepšit zdraví a životní podmínky a rovněž obnovit vzácnou půdu pro sociální a komunitní využití.

Problém přílišného množství odpadu v Tuvalu není ojedinělý. Podle nové zprávy charitativní organizace Plastic Oceans Foundation, která se snaží zvyšovat povědomí o situaci, a Brunel University, se v některých z nejchudších komunit světa 80-90 % odpadu vůbec neshromažďuje ani nelikviduje.

Uzavření kruhu

Odpad odpovědný za devastaci těchto ostrovů je součástí lineárního hospodářství, v němž se plastové produkty vyrobí, použijí a pak se vyhodí. Existuje však udržitelnější způsob koexistence plastů s planetou. V oběhovém hospodářství se plasty používají co možná nejdéle, což vede k omezení množství odpadu. Opravy, opětovné používání, využívání k novým účelům a recyklace jsou klíčovými prvky pro udržení životního cyklu plastů v kruhu.

Podle poslední zprávy organizace Wrap, která usiluje o svět využívající zdroje udržitelným způsobem, byly ve Spojeném království učiněny významné kroky směrem k oběhovému hospodářství. Zvýšila se recyklace plastových lahví, na vzestupu je smíšená recyklace a výrobci používají plasty nižší hmotnosti. To však bohužel nestačí, navíc značné množství materiálu není pro recyklaci vhodné.

Plast, který si najde cestu k recyklaci, má omezenou životnost. Po dvou až třech cyklech opětovného využití se jeho kvalita zhorší natolik, že jej již využít nelze.

Plasty bez hranic

Do oceánu se každý rok dostane osm milionů tun plastu a předpokládá se, že 80 % pochází z pevniny. Podle zprávy nadace Plastic Oceans Foundation a Brunel University patří ke čtyřem největším přispěvatelům odpadků v oceánech Čína, Indonésie, Filipíny a Vietnam, kde je k dispozici jen omezená infrastruktura pro nakládání s odpady, a odpadní materiál, kterého je příliš mnoho, končí v oceánu. Velké množství tohoto odpadu přitom pochází ze zahraničí.

Odpad je velký obchod. V roce 2015 Spojené království vyvezlo 791 000 tun plastů k recyklaci. Největším odběratelem přitom byla Čína, kde se na zpracování a opětovném prodeji materiálů vydělávají velké peníze. Přestože velký podíl odpadu se do oceánu dostává v Asii, je možné, že poprvé byl do moře vyhozen ve Spojeném království, v Evropě nebo USA.

Ve snaze řešit problém nadbytečného odpadu, který nelze recyklovat, spustila Čína v roce 2012 projekt Operace Zelený plot (Operation Green Fence), v jehož rámci zavedla limity na dovážený odpad, který země akceptuje. Někteří odborníci tvrdí, že to přinutilo země, které produkty vyrábějí, přemýšlet hlouběji nad odpadem, který přitom produkují. Nyní Čína oznámila, že již nebude ze zahraničí přijímat odpad k recyklaci a dopady tohoto opatření se brzy začaly projevovat.

Balíček Evropské komise k oběhovému hospodářství stanovil v roce 2015 cíl, že do roku 2025 bude 55 % veškerého plastového obalového odpadu připraveno k opětovnému použití. Je ovšem recyklace dostačující?

Jennifer Lavers, vedoucí vědecká pracovnice expedice na Hendersonově ostrově má vzkaz pro všechny spotřebitele: „Neseďte na místě v naději, že vaše vláda schválí zákony, nedoufejte, že váš soused začne recyklovat. Jděte a dělejte něco sami. Jděte příkladem – postavte se výzvě a vy sami se spolu se svou rodinou vypořádejte s problémem plastů a postupně hledejte jejich alternativy.“

Světové vlády možná dělají kroky směrem k řešení plastového problému, ovšem transformace našeho vztahu k plastům s sebou ponese obrovský kulturní posun. Pro to, zda tento posun zvládneme a jaký bude náš přístup k používání a likvidaci plastů, bude rozhodující úloha jednotlivců.

Fotografie Hendersonova ostrova použity se svolením Jennifer Lavers.

Komentáře (0)
0 Komentáře